7.STRANA
Dá se s MG žít plnohodnotně?
Plnohodnotně může žít i člověk bez končetin a přesto nemá pocit, že mu něco chybí. Je to vnitřní nastavení vašeho srdce a vnímání života. Znám lidi co jsou pořád ufňukaný a přitom jim nic není, ale taky znám lidi pro které není v životě nic překážkou tedy ani mysthenie nebo jiné omezení. Je pravda, že já jsem něco mezi tím :-) Vnímám u sebe, že když jsem v pohodě psychicky, tak zvládám mnohem lépe skoro všechno, ale i třeba říct si o pomoc. Pak jsou ovšem dny, kdy se člověk cítí hůř a to třeba nastává stav, kdy bývám až naštvaná i sama na sebe. Jenže s mým celkovým nastavením na štěstí a zdraví mi to netrvá dlouho a brzy se srovnám. Čili dá se žít plnohodnotně, ale zkrátka trochu na jiné úrovni. Pokud tuto situaci přijmeš a nezlobíš se na osud a pochopíš co ti tím chce tvůj stav říct a co ti to chce ukázat, tak se ti samovolně uleví. Žádná nemoc není jen tak, vždycky má psychosomatickou příčinu a pokud ji objevíš, tak minimálně z 50 % máš vyhráno. Pak jen změnit myšlení, že osud není zlý, ale je dobrým ukazatelem a dá se žít v každé situaci plnohodnotně i přes to, co právě prožíváte.
Jedla jsi přes dvacet léků denně, co se stalo, že dnes nejíš ani jeden a jde to?
To je zkrátka to, že pokud k sobě přistupuješ s láskou a vnímáš co ti tělo říká, tak k tomu jednoho dne musíš zákonitě dojít. Víš já rozhodně nepodceňuji léky, a opravdu mi svého času hodně pomohli, ale přišla doba, kdy jsem si uvědomila, že vlastně ať je užívám či neužívám, je mi stále stejně. Nevnímala jsem už žádnou změnu, jen jsem jedla spousty léků a účinek žádný, jen plazmaferéza mi zabírala. Je to asi sedm let co jsem se rozhodla, že to postupně zkusím a přistupovala jsem k vysazování léku s tím, že pokud uvidím, že to opravdu nejde, tak se k nim vrátím. Stalo se ovšem, že se nic vlastně nedělo a já se cítila stejně, jako když jsem je užívala. Začala jsem tedy vysazovat léky, které jsem měla jen v malých dávkách a postupně jsem je všechny vysadila. Nedávno se mi trochu přítížilo a pan doktor mi nasadil jeden lék. Říkal: vím Zdeni, že ho nebudete brát, ale prosím zkuste to, nenutím vás, ale raději vám ho napíšu. Lék jsem vyzvedla a sice s velkou nevolí, ale užila jsem ho. Jenže to co se dělo pak bylo mnohem horší, než myastenická únava. Udělalo se mi strašně špatně a musela jsem si lehnout. Řekla jsem si, že ať mám čisté svědomí, že to druhý den tedy zkusím ještě jednou a celá ta nevolnost se opakovala. Léky jsem odložila, vrátila v lékárně a tím mám zcela jasno. Moje tělo už prostě léky nepřijímá. Čili vše řeším odpočinkem, myšlením a třeba bylinkami, ale chemii už fakt nemůžu. A vlastně ani nechci. Těch dvacet let fakt stačilo. Ale rozhodně nenabádám nikoho, aby jednal jako já, bylo to čistě moje rozhodnutí se vším co k tomu patří.
A žiješ i bez léků?
No myslím, že žiju :-) Když jsem po čase oznámila, že jsem vysadila léky, tak paní doktorka se na mě krásně podívala a řekla mi že si zahrávám a že za čas to poznám. Přes veškerou úctu jsem jí řekla, ať mě nepodsouvá co mi kdy bude a že jsem zodpovědná a nebudu riskovat, pokud ucítím, že by bylo něco špatně. No a sedm let se neděje nic tak strašného a naopak čistím tělo a je mi líp. Jen ruce mám stále dost ochablé, ale to jsem koneckonců měla vždycky. Čili se neděje nic mimořádného a tím, že vím co zvládnu, tak žiju v pohodě.
Je ta nemoc tedy jen o Tobě a nebo se tím naučí i spoustu lidí v Tvém okolí?
Nikdy není nic jen o mě nebo o tobě, pokud jde o nemoc. Každá taková změna má celkový vliv na okolí. Osobně nevím co to lidi v mém prostředí naučilo, ale mně to ukázalo hodně. Ani jeden člověk mě neopustil, pro nikoho není problém mi pomoci. Jen bývalý švagr mi otevřeně řekl, že kdyby měl nemocnou ženu jako já, tak by se rozvedl, protože to by nesnesl, ale tam to bylo o úplně jiném myšlení. A koneckonců jsou to jeho pocity, já sama vím, že bych taky vše neustála, ale učím se to. Myslím, že okolí v jakékoli situaci to hodně posune v uvědomění, že i když vypadáte krásně, tak je to jen povrch, že i když vypadáte zdravě, nemusí to vždy být v pohodě, že když jste silná, tak nutně nemusíte být rozežraná :-))), že když jste pomalá, nemusíte být líná a takových, že a když je mnoho. Já za sebe musím říct: Díky moje okolí a lidičky v něm. A co vnímám hodně kolem sebe, že si lidi v takovéto konfrontaci uvědomí pomíjivost čehokoli, teď je to nějak , ale za chvíli? Proto i nemoc tě může naučit žít teď a tady a vnímat to všechno krásné kolem sebe i přes určité omezení, Myslím si, že minimálně v začátku to lidi kolem mě hodně vnímali.
Co je Tvůj sen?
Můj sen? Být natolik soběstačná, že nebudu muset mít důchod. Pomáhat lidem a říct jim, že nemoc není konec, ale začátek nové příležitosti něco změnit. A opravdu se moc těším na vnoučata. Bude to možná znít jako klišé, ale fakt si z celého srdce přeji, aby se lidem dařilo žít hlavně v lásce a harmonii a aby žádné dítě nemělo hlad. Nechci , aby to znělo pateticky, ale tohle si fakt přeji. A , aby se chovala úcta ke zvířatům jako k lidem, (no teď vlastně přemýšlím, zda je úcta mezi lidmi) a aby se netrhaly kytičky. Ještě jednu věc mám na srdci, návrat k rodinnému soužití a úctě ke stáří, hodně se zapomnělo jakou moudrost v sobě stáří má. Pro mě je velmi důležitá rodina a i když to vždycky není jak by si člověk přál, stejně cítím důležitou soudružnost už proto, aby mohla fungovat celá země v harmonii. A z celého srdce si přeji, aby to nebyl můj sen, ale aby to byla realita :-)
Kam směřuješ?
Tak to fakt nevím, žiji v přítomnosti a kam mě životní cesta zavede je vlastně na mém přemýšlení a utváření si cesty svým nastavením. Přijímám každý den tak, jak to je i když to není vždy snadné. Kam ovšem směřuji to fakt ukáže jen záměr, který je už předem dávno daný. Co si fakt přeji mít ve svém směru- naučit se mluvit a povídat si s lidmi tak, že vlastně ani nebudeme muset mnoho říkat a bude vše jasné :-)